Aneb taky způsob jak prožít víkend ke konci sezony a bez bruslí.Celý tým s příznačným názvem Frojncik špíny jak stehno plečky shnilý (Kamil Hastík+dva) se chystají tuto sobotu opět pokořit mistrovství republiky v extrémních štafetových sportech pod názvem Bobr Cup 2007. Jak hodnotil účast v roce 2007 Kamil Hastík se můžete dočíst dál.
Náš tým Frojncik špíny jak stehno plečky shnilý ve složení běžec rychlonožka s propůjčeným titulem doc.Libor Pánek(alias špína),taky jediný člen ,který se dokázal obejít bez zbytečného nářadí typu kolo nebo kanoi.Dále cyklista Já (dále jen já) od malička silničář s terénem se seznamující pouze v tomto podniku.A v poslední řadě koncový člen ing.Martin Prchal.Koncový protože u něj štafetový Bobrkolík končí a už jej nedá z ruky.Z naší pravidelné šestileté účasti v tomto závodě jsem si dokázal urvat z jeho rukou,které mají v průměru jako obě moje nohy,jen jeden památeční Bobrkolík.A to ještě s odřenýma ušima,natrženým obočím a s přeraženým nosem.Ale mám ho!
Tak k samotnému závodu.
Běžec chvástající se pokaždé předávkou do 30.místa.Doposud za svými odvážnými výroky pokulhává jen o 50 míst.Dostává pravidelnou startovní horečku až možná zápal svědomí přesně v 11:29 místního času.Když kostelní hodiny začaly odbíjet půl dvanáctou nebo to byl pan Lorenc,přestal náš běžec mluvit úplně.To už byl varovný signál i pro nás.Teda zatím jen pro mě,protože kanoista Martin tou dobou startoval své auto ještě někde v Přerově.Snažil jsem se uklidnit našeho trémistu slovy „neboj,když předávku nestihne,tak na něj počkám“ ale marně.
Začíná řazení běžců.Výrazná oranžová kšiltovka našeho běžce svítí a je dobře viditelná i v davu.
Start.Teď už se to nedá zastavit.Houf lidí se rozbíhá a po pár metrech mizí v prvním brodě.Chudáci.A aby to neměli tak lehké za 100m je čeká hned další.Tento brod už je společný pro všechny proto jsem si zajistil dobrou pozici na výhled abych mohl zhodnotit kolik bude letos vody.To co jsem viděl mi sevřelo půlky.Odvážný skok do vody prvního běžce vypadal zajímavě dokud tam nezmizel úplně celý. Dav lidí okolo začal šílet.Teda jen těch,které se to aktivně netýkalo.Čekající závodníci pochopitelně ztichli.V hlavě jsem měl veliký otazník.Proč!Co tady vlastně dělám?Ale nic není tak horké jak vypadá.Běžci vybíhají z vody.V davu vidím i naší oranžovou „hlavu“.Chce se mi zařvat „dávej špíno“.Ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel.Ono by si to mohlo vzít osobně všech 213 běžců.Jdu se připravit.Zrovna přijíždí kanoista Martin.No sláva jsme komplíty můžeme drajving.
Ještě než jsem stihl začít s přípravou a patřičný rozjetím,zastavil mě Marcel,kterého jsem ještě nejmenoval.Marcel Nemček pro dnešek můj osobní řidič a fotograf v jedné osobě, mi hlásí,že baterky ve foťáku jsou k.o.Takže mé rozjetí začíná jízdou do nejbližšího obchodu.Opírám kolo o první Penny market a letím dovnitř jako střela rovnou k pokladně.Už z dálky volám „máte tužkové baterky?“Prodavačka si je vědoma svízelné situace a ukazuje mi směr.Bylo mi jedno o jakou značku půjde.Hlavně rychle.Platím tisícikorunou.A protože nákup byl za pár korun dostávám spoustu peněz na zpět.Se slovy děkuji a naschle utíkám ke kolu,když mě zastaví sametový hlas prodavačky „máte tu ještě 500Kč“.Málem jsem tam nechal tringeld,který by mě mrzel ještě hodně dlouho.Vracím se zpět do prostoru startu a cíle.Nacházím Marcela s fotoaparátem marně se snažícího vytvořit ještě jeden snímek.Předávám mu zdroj napětí 1,5V neznámé výroby a jedu si projet aspoň začátek trati.
Je vidět,že den před tím vydatně pršelo.Aspoň se nebude prášit.Nechci se pouštět do větších akcí a vracím se zpět ke startu.Právě přibíhá první běžec.Naštěstí ne můj.Za ním druhý,třetí atd.Netřeba počítat.Mám asi tak necelých 10minut.Odhaduji.Na startu je vidět nervozita bikerů čekajících na své běžce. Nastává čas i pro mě.Moderátor hlásí “nachystá se číslo 47“.V dáli vidím blížící se oranžovou čepičku.Sundávám si přilbu a nastavuji hlavu.Provázek na kolíku je tradičně příliš krátký na to aby se dal přetáhnout přes přilbu.Ještě rychle dávám kolík pod dres aby mi neudělal na trase nový obličej a vyrážím na svou křížovou výpravu z 85-tého místa. Takový malý očistec.
Skupinku,se kterou jsem odstartoval předjíždím hned po pár metrech.Inu na silnici bych se asi choval jinak ale tady na poli v blátě jde aerodynamika stranou.Po chvíli dojíždím další malou skupinku.Situace se opakuje.Občas předjede někdo i mě.Ale s tím se dalo počítat,protože můj „závodní stroj“dosahuje vyšších váhových hodnot než kterýkoliv jiný.Taky má technika silničáře v bahnitých pasážích je znát.Všechno doháním na rovinkách nebo v kopcích.
Asi po 40-ti minutách jízdy,výběhu ale i seběhu začínám slyšet splav.Jasný důkaz,že se blíží první brod.Davy tleskajících a senzacechtivých fanoušků lemují trasu.Už samotný vstup do vody vypadá akčně.Velké ostré kameny,na kterých mé tretry s karbonovou podrážkou jen s těží drží.Dno skrývalo stejný povrch,takže žádná procházka.Neustálé balancování a hledání rovnováhy.K tomu ještě silný proud.Vody po pás,takže žádná sranda.Tak teď ještě krizové místo kde byl největší proud,ještě větší kameny ale pořád stejná podrážka.Prostě úžasná kombinace. Na břehu strašně chytrý radílek.Nemít dvacetikilové kolo na rameni a možná trochu víc síly,tak ho po něm hodím.Ale důležitější je dostat se ven z vody.Na posledním z kamenů mi doslova ujely cvičky a já zdolával poslední metry po čtyřech.Paráda i přes odřená kolena je to za mnou.Ani se nenadám a je tu další brod.Ten je proti prvnímu procházka růžovou zahradou.Teda až na ten výstup.Znovu kameny ale hlavně doslova bahenní stěna do několika metrů.Možná se budu opakovat.Ale karbonová podrážka a bahno,taky nic moc.Marně jsem hledal nějaké pomocné lano nebo tak něco.Ale zvládlo to šedesát lidí přede mnou.Lepší už to nebude.
Úspěšně jsem zdolal i tuhle překážku.Následovala ještě řada dalších technických úseků.Taková lahůdka na konec.Kukuřičné pole.Asi 2km dlouhá doslova zpomalující část zakončená posledním brodem pár metrů od cíle.Takže rozkaz zněl jasně.Neztratit na tomto rozbahněném pásmu drahocenné vteřiny a nejlépe pokořit dvěma skoky poslední brod.Ani jedno se nestalo.Z pole jsem sice vyjížděl na lepší pozici než při nájezdu na něj ale to ještě nebylo vše.Zbývala poslední asfaltová část,která ústila až do vody.Poslední možnost kde nabrat rychlost.Ale to už slyším rozvášněné fanoušky z druhého břehu.Nejvíc snad mého běžce.“Frojncik ty plečko shnilá“ dodával mi odvahy před vstupem do vody.Tady už nestačilo mít kolo na rameni.Takže ho zvedám,sice na druhý pokus ale až nad hlavu.Tady měl každý v lepším případě „vody až po krk“.
V cíli jsem pak předal štafetový bobrkolík kanoistovi a tím moje mise skončila.